Vendy Hladká

Když jsme se po roce v Itálii vraceli zpátky do Česka, věděla jsem jednu věc jistě – do Prahy už se vracet nechci. Itálie nám hodně dala, ale také nám pomohla uvědomit si, co je pro nás opravdu důležité. A to byla rodina. Chyběla nám. Tak jsme se rozhodli vrátit rovnou na Moravu.

Jenže mě v září čekal návrat do práce. Upřímně? Měla jsem obavy. Jak to půjde skloubit? A hlavně – půjde to vůbec, když už nebudu v Praze?

V červenci mi volala Silva. Řekla jsem jí o našem rozhodnutí přestěhovat se. A její reakce? „To není překážka.“ V tu chvíli ze mě spadl obrovský kámen. Bavily jsme se otevřeně o možnostech a shodly jsme se, že to zkusíme. Že je to reálné.

Doma jsme vedli podobné debaty. Pomohlo nám, že na Moravě máme obě babičky. Byly ochotné pomoct – a mně to dalo jistotu. Nastoupila jsem na tři čtvrtě úvazku. I tak jsem do práce dojížděla hodinu. Nebylo to vždycky jednoduché, ale věděla jsem, proč to dělám.

Před mateřskou jsem pracovala jako produktová manažerka v rámci POK – plánování, analýzy, podpora výkonu. Po pěti letech doma jsem si ale nebyla jistá, jak rychle se zase dostanu do tempa. Se šéfem Dušanem jsme do toho šli oba trochu s nejistotou. Ani jeden jsme nevěděli, co přesně čekat. Ale postupně si to sedlo. Práce byla pestrá, pořád něco nového, a hlavně – bavila mě.

Začátky byly někdy hektické. S manželem jsme si občas volali z auta: „Kde jsi? Kdo dneska vyzvedává? Stíháš to?“ Postupně jsme si ale nastavili systém. Sepsali jsme si „služby“ na vyzvedávání – každý den je jasné, kdo jde pro děti. Když prarodiče onemocní, musím si práci zorganizovat jinak. Zatím se nám vyhýbá OČR, za což jsem opravdu vděčná. Ano, musím vstávat dřív, chystat svačiny, plánovat. A také jsme si doma museli vyjasnit komunikaci. Ale šlape to.

Obrovskou roli hraje podpora. Manžel, rodiče – bez nich by to nešlo. Ale stejně důležitý je i tým v práci. Mám skvělého šéfa i kolegy. Můžu s nimi mluvit otevřeně. Vědí, že se snažím, a já vím, že se na ně můžu spolehnout. To je strašně důležité.

Po pěti letech doma člověku sebevědomí prostě trochu klesne. Přemýšlíte, jestli budete dost rychlí, dost dobří, jestli zvládnete navázat tam, kde jste skončili. Mně hodně pomohlo, že jsem necítila nedůvěru. Naopak. Silva byla otevřená a ujistila mě, že nejistota je v pořádku. Že je v pořádku i říct, že do toho člověk nejde. Cítila jsem snahu dát šanci mamince po rodičovské – ať už zkráceným úvazkem, nebo prostě důvěrou.

Moje zkušenost? Nebojte se ptát. Ptejte se na všechny scénáře, které vám běží hlavou. Řekněte si jasně, za jakých podmínek si návrat umíte představit. To, že zrovna teď není vhodná pozice, ještě neznamená, že za měsíc nebude situace jiná. U nás se cesty hledají.

Přestěhování není stopka. Rodičovská není konec kariéry. Někdy je to jen jiná cesta – a může vést přesně tam, kde chcete být.